Na ledovec se musí s fénem!

27. února 2015 v 11:15 | Nami |  Ten pocit, když...
Ten pocit, když je vám vše úplně fuk.


Znáte ten pocit, když je vám všechno úplně jedno? Teď si představte, že máte ten pocit odjakživa a pravděpodobně se ho nikdy pořádně nezbavíte. Trošičku děsivé ne? Člověk pak říká všechno jak mu přijde na jazyk, není si schopnej vybrat a na smutnou zprávu řekne akorát tak "No a co?" Asi bych s takovým člověkem nechtěla žít. Moje okolí už bohužel na výběr moc nemá.

Jsem flegmatik, hodně těžký flegmatik. Pořádně jsem se nenaštvala už roky. To je taky asi tak jediná výhoda. Svému okolí jen přitěžuju a sobě vlastně taky.

Ráno je to výhoda, zatímco jiné holky stráví spoustu času omítnutím obličeje a laděním barviček svého oblečení dohromady, já na sebe prostě něco hodím (černá se k černé hodí, takže barevných kreací se stejně nedočkám), sežeru co mi přijde pod ruku a pádím na vlak. Ve škole je to horší. Třeba dneska jsem tiskla nějakou litografii, či co to bylo za čáranici. Učitel nám zadal ať si z hromady papírů vybereme ten co nám nejvíc vyhovuje, ať se zaměříme na barvu, hrubost a bla bla bla... Já si pár vzala a i když jsem viděla rozdíl, bylo mi fuk na čem to bude vytisklý. Hlavně aby už přestal mlít a já se mohla vrátit do kouta ke kreslení. (Nemám ráda lidi, až na výjimky, kterých nebude víc jak 9 a ¾.) Na naší škole to ale nikdo nechápe. Jako grafik bych prý měla mít představu co jak bude, na čem, jak velký a kolik to bude mít zlatejch koleček a červenejch srdíček.

A co teprve když mám projevovat někomu soucit. Asi to bude znít hnusně, ale mě nijak netankuje, že někomu umřela kočka. Neumím se do lidí vcítit a jediné co můžu tak dělat je, že se na tu kočku nebudu vyptávat.

Pár lidí mi už řeklo, že jsem pěknej ledovec a že musím roztát. No jestli jsem já ledovec, tak jejich snažení by se dalo přirovnat k fénu. (Představte si prosím kolosální ledovec větší než panelák a malého mužíčka, jež ho chce rozpustit fénem.) Moc lidí to nepochopí. Oni by nejraději měli prsten přání a všechno měli dokonale přesně podle sebe. Nic by jim nebylo fuk, od velikosti vlastního hrudníku až po průměrný počet pavouků na metr čtvereční. Já bych jen prodloužila den o 12 hodin, abych aspoň trochu stíhala ty věci co po mě chtějí a mě jsou u zádele.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik knih měsíčně přečtete?

25 a více
15 - 24
5 - 14
0 - 4

Komentáře

1 Ginger Ginger | Web | 6. března 2015 v 10:06 | Reagovat

Jsou chvíle, kdy se to moje flegmatické já probudí, ale většinou tomuhle stavu předchází např. naštvání, úzkost nebo deprese a až poté se projeví rezignace a ignorantství. Často mi okolí tvrdí, že jsem bezcitná, zákeřná a kdesi cosi, ale už si na to zvykli a já jsem jedině ráda, protože se nemusím snažit lhát. Oni danou věc vezmou jako vtip, zasmějou se a já se v duchu chytám za vlasy a říkám si, jak jsou naivní. Ale beru to takhle: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Do hlavy se mi taky nikdo dostat nemůže.
Ano, často jsem pěkná svině, ale okolí mi nedalo sebemenší šanci svoji dobrou stránku projevit. Pak snaha být na ně hodná nemá nejmenší smysl.

2 Nami Nami | Web | 7. března 2015 v 16:38 | Reagovat

[1]: Tím heslem se snažím řídit i já, nějak nemám chuť něco vysvětlovat nebo dokazovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama