Vhůru do nekonečna a ještě dál!

20. února 2015 v 15:27 | Nami |  Hřejivá výzva

Druhý článek Hřejivé výzvy na téma Místo, které miluješ.



Tentokrát jsem nechtěla psát o knihách, přestože každá je příběhem, jež má ještě jeden navíc, který se na ni podepsal až postupem času. Ovšem problém je, že nic moc jiného o čem by se dalo psát se v mém pokoji nevyskytuje. Krom hromady papírů, oblečení a kreativního nepořádku (nemám v pokoji bordel, to jen tak vypadá, vážně) už zbývají jen takové ty základní věci a pár maličkostí. (Čteme: Hora zbytečností.)

Trvalo mi celou hodinu (kterou jsem mohla strávit užitečnější činností, například spánkem) než jsem přišla na to, který předmět má nějaký příběh o kterém by stálo za to psát. Paradoxně jsem na něj přišla ve chvíli, když jsem pátrání vzdala a chtěla z pokoje odejít. Jako pokaždé, když nedávám pozor, jsem u prahu dveří zakopla a předvedla ukázkový držkopád. (Většinou se mi takový povede jen v pondělí ráno, kdy jsem ráda, že stojím, natož abych koukala pod nohy.)

Ona věc, kterou jsem znovu málem zlomila vzteky je vlastně jen obyčejná, černě nabarvená tyč. V mém království je jako pěst na oko, ale není ji kam uklidit a tak se svými dvěma metry a velmi debilně vyčuhujícím koncem dělá z dveří překážkovou dráhu. Inu, asi by bylo záhodno říct, jak jsem k tomu nešikovnému klacku přišla a nač ho vlastně potřebuju.

Původně to bylo koště, bůhvíproč takhle nesmyslně dlouhé. (Asi sloužilo jako autobus pro čarodějnice.) Jako prcek jsem na něm ráda létala a hrála famfrpál. Doteď si pamatuju, jak jsem jednou na pálení čarodějnic dotáhla i tohle obří koště a ve své nešikovnosti ho málem spálila. Prý byl na mě hezký pohled, když jsem kroužila kolem ohně a málem podpálila okolní děti koncem svého vzníceného košťátka. Od té doby se s ním skoro nedalo zametat. (Ne že by mi to vadilo, dopravní prostředek se přeci netahá po podlaze.)

Na několik let se potom torzo koštěte schovalo (děkuju dědovi a jeho věčnému "To se bude ještě hodit!") a až před nějakými třemi lety jsem ho vylovila z kumbálu. Byla jsem zrovna v šíleně bláznivém období (které tak úplně neodeznělo, že), takže mě nenapadlo nic lepšího, než si z chudáka smetáka udělat zbraň. Odstranila jsem opálené zbytky, natřela tyč na černo a začala používat k "bojím" se svou sestrou a hraní si na oštěpařku. I dneska si tu tyč občas vezmu a šťouchám s ní všechny lidi v dosahu, aniž bych se musela zvedat. Krásně je to štve a obvykle udělají co po nich chci, takže mám zajištěn přísun kakajíčka se šlehačkou do té doby, než někoho napadne tu tyč zlomit.

Momentálně slouží tyč k lukostřelbě jako terč (a překážka ve spojeném životě bez držkopádů). Vždy k ní samozřejmě ještě přidělám kus kartonu a hurá na pole. Vypadá to celkem vtipně, když jdete přes město s kilometrovou tyčí, lukem a šípy v podpaží. (A pokud se k tomu ještě obleču nějak šíleně, tak je to teprv podívaná.) Zvlášť pokud mě někdo zastaví s otázkou, kam jdu takhle vybavená. Odpovědí většinou bývá, že jdu lovit zvěř a pak si jí opékat na rožni. (Možná mi právě došlo, proč si polovina města ťuká na čelo, když o mně mluví.)

Přemýšlím, co z toho dřeva udělám příště. Mohla bych z něho udělat kosu a strašit děti. Jo, to je skvělej nápad, jdu sehnat černej rubáš. Těšte se, muhaha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allex Allex | E-mail | Web | 6. března 2015 v 18:50 | Reagovat

Zajímavý článek, vtipný. Ta střílíš z luku? :)) O_O

2 Nami Nami | Web | 7. března 2015 v 16:42 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že někdo chápe můj dementní humor :D Ano, ale nijak zvlášť dobře, jen tak protože mě to baví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama